Zdravotní problémy jsme řešili od Péťova narození. Mukopolysacharidózu mu diagnostikovali v nemocnici v Praze-Krči už v roce a půl. V nemocnicích jsme si pobyli nesčetněkrát, o kontrolách u odborných lékařů ani nemluvě.

Přes to všechno jsem se snažila připravit Péťu do školy. S manželem jsme oba kantoři. Když měl jít Péťa do první třídy, zařídila jsem si zkrácený úvazek a celý rok před nástupem do školy učila jen dopoledne, abych se mu mohla odpoledne věnovat. První třídu dochodil, ve druhé už byl ve vyrovnávací třídě a ve čtvrtém ročníku přecházel na speciální, tehdy zvláštní školu. V té době jsem učila na ZŠ s gymnáziem, ale s láskou – opravdu mě nikdo nenutil – jsem šla za ním. Vždycky jsem svůj život podřídila jeho potřebám a nelituji toho.

Když Péťa přišel na zvláštní školu, rázem se stal miláčkem všech spolužáků. Doprovázeli ho, nosili mu tašku, zvali ho na zmrzliny. Nejvěrnější kamarád Tomáš Khain ho navštěvoval i v dospělosti. Když si například koupil nové auto, přijel pro Péťu, aby ho povozil…

Poté, co Péťovi skončila základní školní docházka, nevěděli jsme, co dál. Pomohl nám však náš známý, který učil na škole pro nedoslýchavé. Péťa tam nechtěl, těžce vnímal změny a měl svou hlavu. Vždycky když ale změkl a navázal s nějakou osobou vztah, bylo to pouto nevídané. Asistentka Alenka by mohla vyprávět! Ředitel školy je velký srandista, nakonec Péťu utáhl na fór o doutnících, které prý v ředitelně kouří s problematickými žáky.

Jenomže čtyři roky uběhly a my zase řešili, co s Péťou. S manželem jsme tehdy oba ještě pracovali. Opět nám pomohl kamarád, Jarda Muška, ředitel Zemcheby v Chelčicích. Navrhl nám, že by tam Péťa mohl „jako“ pracovat. Rázem se stal nepřehlédnutelnou postavou! Nejprve získal přehled o dění v družstvu a pak se usadil v laboratoři u pěkné mladé paní Věrky Novotné, která to s ním úžasně uměla. On jí dělal společnost, ona jej nechala sem tam něco zamíchat… a při té příležitosti probrali vše aktuální z domova i ze světa. Poobědval s další jeho ochránkyní paní Mařenkou Bláhovou a spokojen se vrátil domů. Všichni s ním hráli hru, že je nejdůležitější osobou. A právě tam se mu začalo říkat 1. tajemník. Stal se tak záhy maskotem Zemcheby a ovocnářské unie, podobně jako „panem generálním“ Společnosti pro MPS.

V kolektivech byl Péťa vždycky oblíbený. Když něco pronesl, krásně to sedlo a většinou to bylo i lehce vtipné… Potvrdit by to mohl například náš starší syn Jirka. Ten měl vždycky spoustu děvčat. Péťovi se líbila všechna, ale měl jednu favoritku, které hodně fandil. Jirka, jak to bývá, si domů přivedl jinou. Když nám oznámili, že se chtějí brát, Péťa se na ně podíval a před bratrovou nastávající prohlásil: „No abych pravdu řekl, nadšený z toho nejsem. Měl jsem s tebou, Jirko, úplně jiné plány, ale co se dá dělat.“

Péťovým snem bylo letět. Když Jiříka pracovně odveleli do egyptské Káhiry, velmi se těšil, že za ním konečně poletí velkým letadlem. My jsme se báli, že by to nemuselo vydržet jeho srdce, a váhali jsme. Obrátila jsem se proto raději na našeho kardiologa, který let schválil. Já si ale říkala, že bude přeci jen lepší, když to nejdříve vyzkoušíme. Tak jsme vymysleli, že na Mikuláše dostane Péťa jako dárek let do Bratislavy. Bylo to za hranice – sice ne snů – zato dost blízko případnému řešení, kdyby bylo potřeba. Ještě předtím jsme se ho snažili ošidit vyhlídkovým letem ve Strunkovicích. To ale Péťu dostatečně neuspokojilo. Když jsme dosedli, řekl: „Jako zkouška to bylo dobrý, teď ještě to velké letadlo.“

A tak se Péťa dočkal. Do Egypta nakonec letěl dvakrát. Nejdřív jen se mnou, pak i s tatínkem, který prve nemohl. V Egyptě jsme navštívili pyramidy, jezdili v dunách, koupali se v Rudém moři… a Péťa úplně zářil. I když se psal rok 2010, kdy už jsme s sebou všude museli brát i vozíček, užil si vše maximálně. (Po vyfotografování u sfingy prohlásil: „Tak a mám splněno!“)

Věřím, že i přes svůj handicap, prožil šťastný a naplněný život. A to mě hřeje u srdíčka. Ano, poslední tři roky radostí ubývalo na úkor strastí. Ale i to byl Péťův a náš osud. Já jen doufám, že jsme ho společně zvládli a Péťa si užívá zaslouženého odpočinku.

Velmi mi chybí jeho přítulnost, optimismus, smysl pro humor, naše hovory, plány a jeho láska. Naše pouto bylo obrovské. Z celého srdce mu však přeji úlevu a lehké spočinutí.