Petruška se Janu a Aleně Michalíkovým narodila v roce 1987. Zpočátku to bylo normálně se vyvíjející dítě, které se nové věci učilo jen trochu lopotněji. Učila se ale ráda. Znala na čtyřicet říkanek, písniček a pohádek, sama se naučila poznávat všechny barvy. Do čtyř let chodila do obyčejných jeslí. Přestože už v té době bylo vidět, že Peťka je ,,pomalejší“, Michalíkovi neuvažovali o speciální mateřské škole. „Snad jen výrazné problémy s výslovností hlásek byly signálem, že něco není v pořádku. Řeč byla vlastně prvním problémem, se kterým jsme se obrátili na odborníky,“ vzpomíná Alena Michalíková. Ať už šlo ale o logopeda, nebo neurologa, všude se setkali se stejnou reakcí: „Vše je v pořádku, jen maminka je možná trochu úzkostlivá.“

Ve čtyřech letech, po krásné dovolené u moře, nastoupila Peťka do školky. Tehdy nastal zlom. Byla uzavřená, negativistická, nechtěla rodičům o školce nic říct. Po dvou měsících učitelky Michalíkovým sdělily: „Petra nic neumí, nezpívá, občas neudrží čistotu. To není normální, ona je postižená!“

Michalíkovi oba studovali speciální pedagogiku. Přesto v případě mateřské školy cítili velkou bezmoc. „Učitelky neměly zájem řešit Peťčina specifika, odmítaly s námi o problému komunikovat. Ničemu nerozuměly, o nic se nesnažily, všechno jim bylo jasné: Petra je rozmazlená a nevychovaná. Peťka trpěla, pomalu se zhoršovaly její schopnosti a možnosti. My jsme nevěděli, co ji trápí, přitom jsme hrozně chtěli, aby všechno uměla, dokázala…,“ popisuje paní Alena.

Nakonec se Michalíkovým podařilo přemístit Peťku do logopedické mateřské školy, kde bylo méně dětí, tudíž na ni bylo více času. Peťčino „zpomalování“ ale pokračovalo. Navíc se přidaly výbuchy zlosti a pláče. „Například pravidelně odmítala jít do schodů, chodila si jen tam, kam chtěla. Přemýšleli jsme, četli literaturu, zmítali se v obavách od lehkého postižení typu mozkové dysfunkce až po hluboké mentální postižení,“ líčí Jan Michalík.

To už byl na světě Honzík. Narodil se v létě roku 1992. Petruška ho měla moc ráda, ale její neohrabanost pro něj bývala nebezpečná. Místo hlazení ho plácala, až se rodiče báli.

Po prázdninách přešla Peťka do další mateřské školy – tentokrát pro postižené děti. Vedl ji přítel Michalíků, který se Petrušce hodně věnoval. Opět – pokolikáté už – Michalíkovi věřili, že se vše upraví.

Pak ovšem přišel říjen 1993 a s ním obrovská změna Peťky. „Ze dne na den se nám měnila před očima. Nebyla schopná splnit nejjednodušší pokyn. Když jsme ji poslali do pokojíčku pro pastelky, šla do kuchyně pro lžíci. Začala říkat nesmyslné věty, opakovala neustále jedno a to samé. V noci se budila s pláčem, nespala. Byli jsme vyčerpaní,“ shrnuje Alena Michalíková.

Lékaři stále nevěděli. Petruška se přitom stále měnila. Až přišel leden 1994. Olomoucká neuroložka poprvé vyslovila svou domněnku – jde o mukopolysacharidózu.
Michalíkovi neměli ponětí, co je to za nemoc. „Je to metabolická porucha organismu a konečné výsledky se dozvíte za tři týdny,“ vysvětlila jim lékařka.

Michalíkovi si oddechli. Domnívali se, že metabolická porucha se, jako v některých ostatních případech, spraví dietou. Jenomže Janu Michalíkovi to nedalo. Ve studovně vědecké knihovny poprvé objevil pravdu. Tři týdny se s ní vyrovnával sám. Své ženě vše prozradil pár dní před návštěvou neurologů, kteří diagnózu bohužel potvrdili.

Tak Michalíkovým skončil život před a začal život s mukopolysacharidózou. Život, který už byl navždy jiný a jenom těžší…